dnes je 30.12.2024

Input:

Rodina jako primární socializační prostředí

27.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.4.3
Rodina jako primární socializační prostředí

Mgr. Ludmila Šprachtová

 

V rodině probíhá tzv. primární socializace - realizuje se v ní první kontakt dítěte se společností a kulturou. Rodina je základním životním prostředím dítěte. Nejen že dítě obklopuje, ale také se do něho promítá. Odráží se v jeho vlastnostech, v jeho chování, jednání.

Podle Zdeňka Heluse (2008, s. 149) má současná rodina deset základních funkcí, kterými ovlivňuje primární socializaci dítěte.

 

  • Rodina uspokojuje základní, primární potřeby dítěte v raných stadiích jeho života:

  • Jedná se o uspokojování biopsychických potřeb (jídla, pití, pohodlí, pohybu, atd.) a raných psychických potřeb bezpečí, pravidelného životního rytmu, lásky, přiměřeného množství podnětů.

  • Rodina uspokojuje velice závažnou potřebu organické přináležitosti dítěte.

  • Dítě má silnou potřebu jistoty, že patří do spolehlivých a láskyplných mezilidských vztahů v rámci své rodiny.

  • Rodina skýtá již od nejútlejšího dětství akční prostor, tzn. prostor pro jeho aktivní projev, činnou seberealizaci, součinnost s druhými.

  • Rodina pozvolna uvádí dítě do vztahu k věcem rodinného vybavení.

  • Rodina výrazně určuje prvopočáteční prožitek sebe sama jako chlapce či dívky.

  • Rodina skýtá dítěti bezprostředně působící vzory a příklady.

  • Rodina v dítěti zakládá, upevňuje a dále rozvíjí vědomí povinnosti, zodpovědnosti, ohleduplnosti a úcty jako něčeho samozřejmého.

  • Rodina otevírá dítěti příležitost vejít do mezigeneračních vztahů, a tím hlouběji proniknout do chápání lidí různého věku, různého postavení, různého založení.

  • Prostřednictvím rodičů, prarodičů, starších sourozenců, příbuzných a přátel rodina navozuje v dítěti představu o širším okolí, o společnosti a světě.

  • Rodina je dětem a dospělým prostředím, kde se mohou svěřit, očekávat moudré vyslechnutí, radu a pomoc - je útočištěm v situacích životní bezradnosti.

Pokud rodina plní všech deset základních funkcí, může docházet k maximální míře rozvoje pozitivní socializace. Víme ovšem, že se jedná o ideál. Skutečnost je prostě jiná. Podle Heluse (2008, s. 151) můžeme rodiny rozdělit z hlediska funkčnosti vůči dítěti do pěti kategorií:

1. Rodiny stabilizované, funkční. To jsou rodiny, které zajišťují kvalitní socializační podmínky ve všech deseti oblastech.

2. Funkční rodina s přechodnými, více či méně vážnými problémy. Ty dokážou dříve či později vyřešit. I tyto rodiny plní dostatečně svoje funkce z hlediska socializace dítěte. Těchto rodin je nejvíce.

3. Rodiny problémové. Takové rodiny mají problémy, na jejichž řešení nestačí. Plnění jejich funkcí je problematické. Rodiče hledají pomoc zvenčí, situaci nezvládají. Často se pak rozcházejí, hledají způsob, jak uspořádat svůj život, aby děti trpěly co nejméně.

4. Rodiny dysfunkční. V těchto rodinách bývají některé její funkce vážně a dlouhodobě narušeny. Rodině samotné se situace vymkla z rukou. Vyskytuje se v nich alkoholizmus, vleklé krize, finanční příjem rodiny bývá podprůměrný, rodina žije v nevyhovujícím prostředí, existuje zatížení psychickými či jinými poruchami. Rozchod rodičů zanechává v dětech traumatické a dlouhodobě působící následky. Pozitivní socializace dětí je vážně ohrožena. Zde zasahují vnější instituce, ale rodina se často nedokáže jejich radami řídit, nechápe učiněná opatření.

5. Rodiny nefunkční, které neplní svoje funkce, dítě vysloveně ohrožují. Jsou to případy, kdy se v rodině hromadí nejrůznější patologické jevy, nezájem o dítě přerůstá v nevraživý až nenávistný postoj vůči němu. Zde je nutné hledat

Nahrávám...
Nahrávám...