Právní předpisy v podnikání, pojmy podnikání a podnikatel, jednotlivé formy podnikatelské činnosti

201

Právní předpisy v podnikání, pojmy podnikání a podnikatel, jednotlivé formy podnikatelské činnosti

Mgr. Markéta Káninská

 NahoruPrávní předpisy v podnikání

Základními právními předpisy, které upravují jednotlivé formy podnikatelské činnosti a rovněž podmínky podnikání na území ČR jsou:

1. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("OZ") – vymezuje základní pojmy (fyzická osoba, právnická osoba, podnikatel, podnikání, korporace, orgány atp.), obsahuje úpravu obecných otázek souvisejících s podnikáním (jednání podnikatele, smluvní vztahy, odpovědnost atp.). Jedná se o základní právní předpis, který se použije vždy, pokud zvláštní zákon neobsahuje vlastní právní úpravu.

2. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, "ZOK") – obsahuje podrobnou úpravu jednotlivých typů obchodních společností (v. o. s., k. s., s. r. o. a a. s.) a družstva.

3. Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob – obsahuje úpravu obchodního rejstříku, stanoví, které osoby, za jakých podmínek a jaké údaje se zapisují do obchodního rejstříku, dále upravuje rovněž postupy při zápisech do obchodního rejstříku prováděných notářem.

4. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) – vymezuje jednotlivé typy živností, podmínky pro vznik a zánik živnostenského oprávnění, práva a povinnosti živnostníků atp.

5. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce – upravuje výkon závislé činnosti, tj. podmínky, za kterých mohou podnikatelé využít dalších osob k rozvoji své podnikatelské činnosti; obsahuje podrobnou úpravu vzniku, změny či zániku pracovního poměru a práv a povinností zaměstnavatele a zaměstnanců.

Vedle toho je však řada dílčích otázek upravena ve zvláštních právních předpisech, zejména v zákoně o přeměnách obchodních společností a družstev, notářském řádu, zákoně o soudních poplatcích či prováděcích právních předpisech k živnostenskému zákonu.

 NahoruPojmy podnikání a podnikatel

Podnikání = samostatná výdělečná činnost vykonávaná na vlastní účet a odpovědnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.

Abychom mohli hovořit o podnikání, musí být kumulativně (tj. současně) naplněny tyto předpoklady:

1) samostatnost – předpokládá, že osoba, která danou činnost vykonává, je schopna zcela podle svého uvážení rozhodovat o tom, jakým způsobem bude svou činnost organizovat, kde a kdy ji bude vykonávat atp.;

2) výdělečnost – znamená, že daná činnost, případně výsledky této činnosti jsou poskytovány za úplatu;

3) na vlastní účet a odpovědnost – osoba musí vykonávat danou činnost výlučně vlastním jménem a současně pouze tato osoba v plném rozsahu odpovídá za výsledky své činnosti, jakož i za případné porušení závazků či právních předpisů;

4) živnostenský nebo obdobný způsob výkonu činnosti – u tohoto znaku je rozhodující charakter vykonávané činnosti, nikoli skutečnost, jestli daná osoba disponuje podnikatelským oprávněním k jejímu výkonu;

5) soustavnost – nutně neznamená nepřetržitost či trvalost, plně postačí záměr opakovanosti dané činnosti, nemůže se však jednat o činnost nahodilou či občasnou;

6) za účelem dosažení zisku – cílem či motivem činnosti by mělo být generování zisku, není však rozhodné, zda zisku bude skutečně dosaženo či nikoli.

Podnikatel = osoba, která vykonává činnost, jež naplňuje shora uvedené znaky podnikání.

Základní definici podnikatele nalezneme v ustanovení § 420 OZ. Za podnikatele se považuje každá osoba, která provozuje podnikatelskou činnost, a to bez ohledu na to, zda má k výkonu takové činnosti podnikatelské oprávnění či nikoli. Podnikatelem tedy bude i osoba podnikající takříkajíc "načerno".

NOZ však nenabízí pouze jedinou definici podnikatele, naopak vymezuje 4 skupiny podnikatelů:

1) obecná definice podnikatele – podnikatelem je každá osoba, která vykonává samostatně na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.

2) pro účely ochrany spotřebitelů – podnikatelem je rovněž každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Toto vymezení podnikatele nemá obecnou platnost a uplatní se pouze ve vztahu ke spotřebitelům, kteří jsou považováni za slabší stranu závazkového vztahu.

3) právní domněnka podnikatele – podnikatelem je každá osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle zvláštních právních předpisů. Jedná se o vyvratitelnou právní domněnku, tzn. že příslušná osoba bude považována za podnikatele, dokud nebude prokázáno, že podnikatelskou činnost nevykonává.

4) zákonná právní fikce podnikatele – konečně za podnikatele se rovněž považují všechny osoby zapsané v obchodním rejstříku, a to bez ohledu na to, zda skutečně podnikají či nikoli. U této skupiny osob je rozhodující zápis do obchodního rejstříku, nikoli faktické vykonávání podnikatelské činnosti. Výčet osob, které se zapisují do obchodního rejstříku, nalezneme v § 42 až 45 ZVR.

Povinné označení podnikatele

Podnikatelé, kteří jsou zapsáni v obchodním rejstříku, činí veškerá právní jednání v rámci své podnikatelské činnosti pod obchodní firmou. Obchodní firma musí být vždy jedinečná (tj. nesmí být stejná či zaměnitelná s obchodní firmou jiného podnikatele) a nesmí působit klamavě.

Naproti tomu podnikatelé, kteří nejsou zapsáni v obchodním rejstříku, logicky obchodní firmu nemají a veškerá právní jednání v rámci své podnikatelské činnosti činí pod svým vlastním jménem. Jménem fyzické osoby se vždy rozumí její osobní jméno a příjmení, a jménem právnické osoby je její název. Ke jménu si pak mohou tito podnikatelé připojit rovněž různé dodatky, které zpravidla blíže specifikují charakter vykonávané činnosti.

 NahoruPrávní formy podnikatelské činnosti, jejich finanční a administrativní náročnost

Ze závěrů předchozí části této lekce, věnované osobě podnikatele, vyplývá, že podnikatelem může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická. Žádné omezení v tomto ohledu ze zákona nevyplývá. Podnikatelem ovšem nejsou jen osoby tuzemské, ale rovněž za podmínek stanovených zákonem i osoby zahraniční.

V ČR rozlišujeme několik základních forem podnikání, jejichž členění pro přehlednost uvádíme v následující tabulce.

Nyní se na jednotlivé formy podnikatelské činnosti podíváme podrobněji.

 NahoruOSVČ – osoba samostatně výdělečně činná

OSVČ představuje administrativně nejjednodušší formu podnikatelské činnosti na území ČR, neboť k tomu, aby se fyzická osoba stala OSVČ, postačí, získá-li příslušné podnikatelské oprávnění. OSVČ tedy může být pouze fyzická osoba, která splní zákonem stanovené podmínky pro výkon příslušné podnikatelské činnosti.

Nejpočetnější skupinu OSVČ představují tzv. živnostníci, tj. osoby podnikající podle živnostenského zákona.

Podnikat jako OSVČ lze však i bez nutnosti získat živnostenské oprávnění, a to na základě řady jiných zvláštních právních předpisů. Předně tak mezi OSVČ řadíme širokou skupinu tzv. svobodných povolání, jako jsou advokáti, notáři, auditoři, znalci a tlumočníci, architekti, lékaři, veterináři atp., kteří jsou nad rámec zákona regulováni rovněž příslušnými profesními komorami (např. advokáti Českou advokátní komorou nebo lékaři Českou lékařskou komorou).

OSVČ mohou být také osoby, které vykonávají jiné činnosti, například zemědělskou činnost, zprostředkovávají zaměstnání jiným osobám nebo se věnují výrobě a distribuci elektřiny či plynu. Činností, které nespadají pod regulaci živnostenského zákona, je zkrátka nepřeberné množství, a jejich úpravu nalezneme ve zvláštních právních předpisech.

Administrativní a finanční náročnost vzniku OSVČ

Administrativní náročnost vzniku OSVČ je ve srovnání s ostatními formami podnikatelské činnosti minimální. OSVČ totiž nemusí přijímat žádné zakladatelské právní jednání, které by obsahovalo podrobný popis jeho podnikatelské činnosti, a v řadě případů (podnikání v oborech činností živnosti volné) nemusí splňovat ani žádné odborné předpoklady pro výkon dané činnosti. To neplatí pro živnosti řemeslné, vázané a koncesované a dále pro svobodná povolání a činnosti upravené zvláštními právními předpisy, které vždy u příslušné osoby zkoumají, zda je pro výkon dané činnosti odborně způsobilá (zejména má dostatečné vzdělání či praxi pro výkon činnosti). Jednoduchost vzniku OSVČ si ukážeme na příkladu nejrozšířenější skupiny OSVČ, tedy živnostníků.

Budete-li chtít podnikat v některém z oborů činností náležejících do živnosti volné (např. provozovat velkoobchod či maloobchod, zprostředkovávat obchod a služby, pronajímat a půjčovat věci movité (automobily) či provozovat reklamní činnost atp.), postačí, budete-li plně svéprávní, bezúhonní a nebude u Vás dána překážka provozování živnosti ve smyslu živnostenského zákona. Následně u kteréhokoli¹ živnostenského úřadu vyplníte formulář k ohlášení živnosti a uhradíte…