2.8.1 Náš človíček je kousek přírody – 2. část
Mgr. Emilie Strejčková
Jak naší startující živé bytosti zajistit, aby byla v životě
úspěšná? Aby byla ve všech směrech normální? Aby se vlivem určitého strádání
zaviněného nevhodnou výchovou neocitla trvale mimo normál (míněno v negativním
smyslu – pod průměrem)? Aby byla připravená řešit – pokud možno bez stresu
nejrůznější obtížné situace, které mohou nastat? Současná doba přináší tolik
nového, co je třeba včas zvládat: rozmanité slovní a obrazové informace, cizí
jazyky, počítačové a další technické dovednosti. Jen nezmeškat ten správný čas
k učení. Třeba jen proto, abychom mohli s hrdostí porovnávat se sousedkami, co
ten náš drobeček už umí, že není ve vývoji pozadu: „Už si sám zapne televizor a
vydrží se dívat, už umí napodobit letadlo a vláček, už se dovede sám zabavit
rozebíráním autíčka, pozná na obrázku plno zvířátek.“
Rozhodně je pravda, že zatím není ani zdaleka tak důležité, zda už
zvládá to, či ono, jako je důležitá pevná citová vazba k matce a jejím
prostřednictvím získávání pocitu jistoty a bezpečí při kontaktování s okolním
prostředím (jak je výstižně popsáno v kapitole o psychologickém vývoji
dítěte – viz montessoriovská metoda). Ale je velice důležité uvědomit si, že
právě mezi prvním a druhým rokem je náš človíček v období velice intenzivního,
tak zvaného trvalého vtiskávání (imprinting), kdy se tvoří základní, v
podstatě neměnné nervové okruhy spojení. (Pro lepší představu přirovnání: V
krajině, kde se již vytvoří určité dálnice a zvykneme si na určitá propojení
navštěvovaných míst, asi těžko budeme rušit staré cesty a vytvářet jiné, byť
možná i nějak výhodnější, lacinější, kratší.) Právě v období věku do tří let je
už člověk nejpodstatněji celoživotně nasměrován k určitým způsobům (stylu)
života. Zvykne-li si cítit se bezpečně jen v interiérech a pasivně prožívat u
obrazovek cizí děje jen zvenčí, čím se jeho život bude lišit od pěnkavy zavřené
v kleci nebo křečka v teráriu? Umíme ještě včas uvažovat o důsledcích
takového životního stylu?
Nyní, v batolecím věku se tvoří základní rysy jeho
osobnosti, což jsou trvalé způsoby, jimiž bude naše dítě vnímat, přemýšlet
a vztahovat se k sobě samému i k okolnímu světu: rodině, společnosti, ale i k
vnějšímu přírodnímu prostředí. Bohužel většina odborníků humanitních směrů se
zabývá jedincem v jeho sociálním lidském a lidmi vytvořeném prostředí a většina
přírodovědců a ekologů se prozatím zase nezabývá člověkem jako vážně
ohrožovaným živočišným druhem. Ohrožovaným překotně se měnícím životním stylem,
který přestává respektovat ony pevně děděné biologické zákonitosti ve vývoji
lidského jedince. Důsledky se projevují tím, že stále více mladých lidí se
ocitá mimo normu zdravotně, citově i morálně.
Jak správně při výchově postupovat je v této publikaci obsahem
několika starších kapitol. Ale shrňme si nyní pro přehlednost a trošku
rozšiřme, co vše může vést k deprivaci – strádání, ke ztrátě toho, co dětský
organizmus nezbytně potřebuje pro zdárný vývoj. Co může bránit, aby z
našeho potomka byl normální, zdravý, zdatný a charakterní pokračovatel lidského
rodu, u kterého tím také vzniknou předpoklady pro zdárnou výchovu zase dalších
generací. (A tak se dostáváme i k jedné velice důležité části problematiky
udržitelnosti dalšího vývoje naší civilizace.)
-
Deprivaci biologickou může způsobit nedostatek potravy,
nepřiměřená teplota, nezdravé prostředí…
O výživě pojednává celá kapitola, o výhodách včasného
otužování je také dostatek informací. Jen poznámka: neznevýhodňujte svoje dítě
tím, že ho učiníte choulostivou skleníkovou kytičkou. Méně se již připomíná, že
většina interiérů má z hlediska zdravého životního prostředí více negativních
ukazatelů než běžné prostředí venkovní. Je proto důležité, aby si děti odmala
zvykaly na pravidelné – nejlépe každodenní pobyty venku. Těžištěm mnoha
zaměstnání je a stále bude práce venku. Jen pro připraveného pracovníka nebude
pak život utrpením. Velký pozor na nejrůznější alibistická varování, jaká
můžeme slyšet tu z rozhlasu, tu z televize: „Dítě do tří let na slunce rozhodně
nepatří!“ „Udělejme vše pro sterilitu WC a koupelen!“ Moc se přimlouvám:
Nechtějme budoucí generace zahnat do izolace od běžného života, ve kterém se
náš živočišný druh vyvinul. Návrat k normálu by asi byl už těžko řešitelný. Pro
posilování přirozené obranyschopnosti dětí, pro vznik imunity vůči určitým
chorobám musíme mít odvahu vytvářet přiměřené podmínky. V normálním prostředí
(mimo nemocnice) je sterilita a život něco stejně neslučitelného jako oheň a
voda.
-
Motorická deprivace vzniká při znemožnění přiměřeného
pohybu.
Pamatujme na to, že naše genetika se pár milionů let vyvíjela
v pestrém a členitém přírodním prostředí, kde většinou měl každý jedinec pro
pohyb k dispozici velké prostory. Na fyzickou nešikovnost, malou vytrvalost,
obratnost a odvahu si často stěžují jak učitelé tělesné výchovy, tak mistři v
učilištích. V severských státech se rodiče i předškolní zařízení podstatně víc
soustřeďují na rozvíjení pohybových dovedností dětí, důvěřují v jejich
šikovnost. Možná že i to je jeden z důvodů jejich hospodářské prosperity. V
našich interiérech je vše uspořádáno v zájmu bezpečí, pohodlí. Takže jen v
přírodě se může dítě naučit pohybovat i tam, kde to klouže, kde schody nejsou
vždy stejně široké a vysoké, kde je třeba vynaložit námahu a šikovnost ke
zdolání překážky atd.
Současným dětem víc ubližuje nuda a přemíra pohodlí, než
silné a tělesně náročnější prožitky.
-
Senzorická (smyslová) deprivace je zaviňována nedostatkem
nebo nepřiměřeností podnětů.
Náš človíček v roce a půl již zvládl v oblasti poznávání
mnohé: nejdříve po narození chápal svůj svět v malém prostoru prožívání „zde a
teď“ (bodový modus). Kolem osmého měsíce života začal rozlišovat mezi minulostí
a budoucností (přímkový modus). Nyní kolem 18. měsíce již začíná chápat, že
děje se mohou odehrávat kdykoli a kdekoli (konstrukční modus). Postupně bude
dále zvládat také objektivní, neemotivní, uvažování o jevech a jejich
souvislostech (intelektuální konstrukční modus) . Toto období začne rodiče svádět k jednostrannému
rozvíjení intelektu. Měli bychom si ale uvědomit, jak ochuzujeme, ba až
ohrožujeme zdravý vývoj dítěte, jestliže se soustředíme především na rozvíjení
jeho rozumové inteligence zprostředkovanými informacemi o životě pomocí slov a
obrázků ještě dřív, než má dostatečnou zásobu zkušeností o reálném životě.
Nesmíme proto…
