Dospělá firemní komunikace

Nadpis tohoto tématu zní tak nějak samozřejmě a lehce a vyvolává otázky typu: „ Proč trénovat něco tak jednoduchého, jako je dospělá komunikace? Dospělí jsme přece v pracovním procesu všichni, mluvit umíme také – není tohle téma nějaké přehnané hraní se slovíčky? Není to spíše oblast, které by se měli věnovat lidé pracující v oblasti studia teorie komunikace někde na akademické půdě? Co z toho, že bude této lekci věnovat několik desítek minut, bude mít manažer – praktik? Člověk, který je denně pod velkým tlakem, aby prodal produkty firmy, zorganizoval výrobu s novou technologií nebo koordinoval součinnost několika týmů pracujících na jednom projektu?“

Z výčtu uvedených užitků pro manažerskou práci je jasné, že toto téma má hodně co říci každému vedoucímu pracovníkovi. Ani dle data narození nejsou všichni, kdo pracují, už dospělí, z hlediska komunikačního stylu mnoho z nás jsou spíše rodiče či děti. Je to dané strukturou osobnosti, naší výchovou a dalšími podvědomě řízenými návyky. Pokud ale komunikujeme silně rodičovským či výrazně dětským stylem, tak zjistíme brzy, že je kolem nás hodně zbytečných konfliktů.

Teorie, která popisuje dospělý komunikační vzorec, se nazývá transakční analýza, a ta (ve zjednodušené podobě) říká, že každý z nás neustále v komunikaci střídá 3 různé styly. Každý z nich má v určité životní situaci své místo, my tuto teorii budeme aplikovat na její využití při řízení obchodních a výrobních týmů. Nejdříve popíšeme tyto 3 komunikační styly s příklady jejich projevů v reálném prostředí moderní organizace.

Vedoucí týmu se ke svým lidem chová spíše jako jeho otec či matka, neustále dává nevyžádané rady, opírá se výhradně o své zkušenosti z minula. Řešení je skoro vždy jeho názor, který se odvolává na to, jak to dělali už předtím. Nové postupy, změny a k nim náležející riziko rodiče děsí, snaží se jim maximálně vyhnout. Názory jiných rodiče zajímají málo a nepřikládá jim stejnou váhu jako názoru vlastnímu. Rád lidi kolem sebe hodnotí, rozděluje černobílé posudky, které pak v budoucnu už nerad mění. Pro rodiče je příjemné přebírat odpovědnost za jiné v rozsahu, který mu už nepřísluší. Tyto rodičovské projevy v komunikaci samozřejmě tlačí jeho partnery v procesu výměny informací do dětských rolí, a to dále vyvolává konflikty a neumožňuje to týmu v podstatě dospět a osamostatnit se.

Lidí chovajících se jako děti je všude kolem nás hodně, tento životní a pracovní postoj je lákavý hlavně v tom, že dotyčný zcela odevzdává odpovědnost za své chování na někoho jiného. Tedy typicky dětské je hledat kolem sebe někoho „Kdo to za mě vezme“ a pozor: lidé zachraňující ty kolem sebe s patřičnou náruživostí se vždy najdou.

V tomto pomyslném vzorci chování někteří lidé stráví mnoho let, někteří dokonce i celý život. Klasická oběť se pozná snadno: všechno kritizuje, nic prý nefunguje a „peklo jsou ti druzí“. A toužebně hledají další do „své hry“. Tedy viníka, toho, kdo může za to, že se jim pracovní…