2.5 Děti, jesle, školka
PhDr. Jaroslav Šturma - Dětské centrum Paprsek, Praha a Katedra
psychologie Filosofické fakulty UK, Praha
Svoje děti nevychováváme pro sebe, ale pro svět, pro společnost, jak
to umělecky vystihl Kahlil Gibran , když napsal: „Vaše děti nejsou vašimi
dětmi. … Přicházejí skrze vás, ale nikoli od vás, a třebaže jsou s vámi, přece
nepatří vám.“ To je ovšem dlouhodobý záměr. Počáteční etapou na této cestě k
dosažení plné samostatnosti je období prvých tří let života, kdy dítě, jež
přichází na svět nezralé a neschopné samostatného života, opírá svou existenci
plně o úzký okruh nejbližších osob z rodiny. Jeho prožívání je úzce spjato s
osobností matky (či toho, kdo o ně převážně pečuje). Skrze vztah k ní se
teprve postupně vynořuje jeho osobnost a sebeuvědomění. Člověk je sociálním
tvorem, rodinnou bytostí, proto ke svému vývoji potřebuje blízký, ba výlučný
vztah, charakterizovaný bezpodmínečnou láskou. Právě ti „jeho lidé“ je mají
rádi takové, jaké je, aniž by si to muselo něčím zasloužit. Z úplné závislosti
a ztracenosti ve vztazích k nejbližším se postupně rodí nezávislost a
samostatnost dítěte, jež ve vztahu ke světu získává základní důvěru. Skrze tuto
zkušenost poznává svět kolem jako přátelské a k pomoci připravené
prostředí.
Dostává-li se dítěti této stálosti v lásce a přijetí založených
vztahů, vytváří si někdy v 7. až 8. měsíci života jedinečný vztah ke klíčové
osobě a brzy poté k dalším nejbližším. Tento výlučný vztah nazýváme
přilnutím a jeho charakter, který už můžeme dobře určit, je důležitým
předznamenáním dalšího osobnostního a sociálního vývoje dítěte. Děcko, jež mělo
možnost vytvořit si ke klíčové osobě bezpečné přilnutí, založené na zkušenosti,
že tato osoba je provází životem a je mu nablízku, octne-li se v nových či pro
ně náročných situacích, např. není-li mu dobře, umí utišit jeho úzkost a
zmírnit bolest, obdrželo ten nejlepší vklad. Jsou ovšem děti (naštěstí je jich
menšina), kterým se nedostalo takového bezpečného přilnutí. Jejich vztahy jsou
charakterizovány různými podobami nejistoty, jež je může zatěžovat a někdy
znevýhodňovat pro další život v dětském kolektivu. Samozřejmě, ještě ve větší
nevýhodě bývají děti, jimž se dobrodiní bezpečných, intenzivních a trvalých
vztahů v průběhu časného dětství nedostalo vůbec (děti strádající psychickou
deprivací např. v důsledku zanedbávající péče či nedostatku individualizované
péče při výchově ústavní).
Z hlediska podpory vývoje je tedy pro malé dítě výhodou, může-li
kojenecké a batolecí období (tedy věk alespoň do 3 let) strávit v převážné péči
malého a stálého okruhu nejbližších osob, tedy v rodině.
JESLE
Jesle od svého vzniku v polovině 19. století byly zařízením, jež mělo
zabezpečovat péči o dítě po nezbytnou dobu v nutných případech, kdy z vážných
důvodů (např. sociální či zdravotní povahy) nemohou tuto potřebnou individuální
péči zajistit osobně rodiče nebo osoby ze širší rodiny. Jsme si vědomi, že
moderní život přináší někdy takové situace, že optimální podmínky zajistit
nelze. Pak je třeba využít času, kdy matka anebo otec se mohou dítěti věnovat
osobně, co nejlépe a prohlubovat a utvrzovat životodárné vztahy. Pozorujeme-li
batolata na hřišti, pak vidíme, že si ještě obvykle nedovedou hrát spolu, nýbrž
v nejlepším případě si hrají vedle sebe, častěji se však navzájem při hře ruší.
I spolupráce při hře vyžaduje určitou sociální zralost. Z tohoto hlediska lze s
prof. Matějčkem říci, že jesle jsou vlastně zařízením pro dospělé: Pomáhají
řešit jejich náročné situace, do…