2.7 Děti a strašidla
Miroslava Samoelová
Jak děťátko roste, rozvíjí se i jeho fantazie a reakce na svět kolem
něj. A tu se objevuje fenomén bubáka nebo strašidla. Někteří rodiče se
ptají, je-li vhodné vůbec číst dětem pohádky, protože se domnívají, že děti si
vytvářejí strašidla pod jejich vlivem. Ale i kdybyste pohádky nečetli vůbec,
přesto se vaše děti se strašidly potkají. A naopak pohádka jim ukazuje, jak se
s takovou situací vypořádat.
CO DĚLAT, JESTLI DÍTĚ TVRDÍ, ŽE VIDĚLO STRAŠIDLO?
Dítě se s takovými bytostmi setkává různými způsoby – mohou to být
vize a halucinace při horečce, nějaký nezpracovaný zážitek... Kromě toho dítě,
které ještě neví, co „má vidět“, protože se teprve seznamuje se světem, si může
subjektivně některé děje personifikovat tak silně, že je skutečně vidí.
Rozhodně není vhodné dítě strašit, že když nebude hodné, odnese je
bubák. Dítě potřebuje mít jistotu, že je máte rádi, a to za všech
okolností, i když zlobí. Ono v podstatě nerozlišuje mezi tím, jestli si je
odvede bubák nebo nějaký neznámý člověk na ulici – zásadní informace je ta, že
je už nechcete a někomu je nabízíte. V případě bubáka ještě navíc podporujete
strach z neznámého, protože dítě neví, jak onen bubák vypadá, a tuší, že se
může objevit kdykoliv a kdekoliv. Z toho mohou vznikat úzkostné stavy, poruchy
spánku apod. Není dobré umísťovat do dětského pokoje věci, které působí
strašidelně – ponurý obraz, černošská maska a podobně.
Jako hlavní vnímám to, abychom dětem neříkali, že nic takového
neexistuje. Koneckonců to ani nemůžeme s takovou jistotou vědět. Důležité
je, že dítě potřebuje naši podporu, protože na setkání se strašidly trénuje
svoji psychiku – jsou to jeho pohádky přenesené do reality. Učí se
překonávat strach a budovat si své vnitřní jistoty, své vzorce jednání. Je
jedno, jestli na strašidla věříte, nebo nikoliv, vaše dítě je vidí a to stejně
reálně jako jakoukoliv jinou věc. Pokud je tedy nepodpoříte, dítě panikaří,
protože se náhle ocitá samo v situaci, na kterou nestačí. Zkuste se vžít do
jeho kůže – vidíte něco, co vás bytostně ohrožuje, a ten, kdo by vám mohl
pomoci, tvrdí, že to není...
Uvedu dva příklady z vlastní zkušenosti:
Můj nejstarší syn měl velice rád japonské pohádky. V těch vystupovala
divá lesní žena Jamamba, která byla lidožravá. Jednou jsme byli se synem v lese
a něco zašustilo v křoví. Jakub se mě hned pevně chytil, vykulené oči a šeptl
mi, že tam je asi Jamamba. Já mu na to odpověděla, že to je klidně možné,
koneckonců jsme v lese. V tu chvíli se z chlapečka stal hrdina ochotný bránit
maminku, popadl klacek a neohroženě se rozběhl k tomu křoví s pokřikem, že
jestli je to Jamamba, tak ať si něco zkusí, že jí ukáže. Nedlouho nato se
opakovala podobná situace. Jakub jel s babičkou na houby a v lese něco
zašustilo. Jakub se chytil babičky a zase rozvíjel své teorie o divé lesní
ženě. Jenže babička zareagovala tak, že jej chtěla uklidnit, a řekla mu něco v
tom smyslu, že Jamamby neexistují a že to byl nejspíš nějaký zajíc. Stalo se
to, co se stát muselo, k smrti vyděšené dítě se drželo křečovitě babičky, táhlo
ji z lesa pryč a ještě i doma mu musela babička celou noc nechat svítit
světlo.
Situace je celkem jasná: v prvním případě mělo dítě jistotu, že pokud
něco nezvládne, stojí za ním někdo dospělý, kdo ho zachrání. V druhém případě
zůstalo zcela napospas svému strachu, protože pokud dospělý nepřistoupil na to,
že…
