Mgr. Ludmila Šprachtová
Socializace je procesem včleňování člověka do života společenství, do kterého se narodil. Je to kultivace osobnosti, která probíhá po celý život. Jedná se o proces vrůstání dítěte do společenství, při kterém postupně přebírá normy chování, jednání, zvyky, návyky, postoje, hodnoty, vzory životních rolí, vztahů nejdříve v rodině, ve škole, a postupně ve stále širší společnosti. Je to aktivní proces pěstování sociálních vědomostí, dovedností a návyků ze strany rodiny, školy, společnosti, vnějšího prostředí, nahodilých událostí.
Helus (2008, s. 71) ji definuje "jako proces utváření a vývoje člověka působením sociálních vlivů a jeho vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá: vyrovnává se s nimi, podléhá jim či je tvořivě zvládá."
Socializace se zásadním způsobem podílí na utváření osobnosti. Zároveň je proces socializace aktivní z pozice socializované osobnosti. Jedinec si uvědomuje svoje osobnostní vlastnosti, postupně je rozvíjí na základě svých zkušeností, poznatků, možností a představ. Čím je osobnost zralejší, tím více na rozvoji své osobnosti uplatňuje sebevýchovu.
K socializaci dochází:
-
Začleňováním člověka do mezilidských vztahů
-
Zapojováním člověka do společných činností
-
Integrováním člověka do společensko-kulturních poměrů
Socializace se proměňovala v průběhu historického vývoje člověka, ale zároveň se také vždy lišila v obsahu a formách jednotlivých národů, a je tomu tak dodnes.
Člověk před mnoha miliony let, kdy žil v tlupě jako lovec nebo jako zemědělec, zjistil, že je pro něj nezbytné žít ve společenství s ostatními. Nutilo jej k tomu zejména zajištění přežití lidského druhu, obrana před útoky jiných tlup, nebezpečnou zvěří, nepřízní počasí, vzájemná pomoc a rozmnožování lidského rodu. Ve vzájemné interakci a kooperaci při prostém životě, při společných činnostech lidí docházelo postupně po mnoho generací k vytváření norem chování. Lidé se zabývali vlastní osobností, přemýšleli, jací jsou, jací by měli být. Zároveň hledali cesty k zajištění dodržování norem chování. Ty se postupně vyvíjely v oblasti společenské, mravní, etické, právní a jiné. Nejdříve vznikaly jako úzus, předávaly se v ústní formě, lidé si je zvnitřňovali, postupně dosahovaly i podoby psané. Některé ve formě filozofického spisu, jiné ve formě zákona. Současně vznikalo mnoho příběhů, pohádek, pověstí, bajek, písní. O tom, co se stane, když se poruší pravidla, zvyklosti. Jak dobro zvítězí nad zlem.
Průběh a obsah socializace se liší také podle dědictví kultury národa, do kterého se jedinec narodil, v tradicích, hodnotách, postojích. Od evropských zvyků se liší zvyky afrických kmenů, národů Židů, Indů, Hispánců atd. V některých kulturách přetrvává tradice používání rituálů při přechodu z jedné životní role do druhé. Např. vstup do dospělosti musí indiánští jinoši absolvovat rituálem před celým kmenem. Svými činy musí dokázat, že jsou dostatečně silní, obratní, rychlí, spolehliví, stateční.
Kultura jednotlivých národů se liší i v péči, kterou věnují jeho členové novorozenci. Jakým způsobem novorozence nosí, krmí, ukládají ke spánku. V době, kdy ho odstavují od matky a předávají širšímu společenství. Například u jihoafrického kmene Zulu dochází k náhlému odstavení dítěte kolem 18 až 24 měsíců, v den, který matka nebo babička předem přesně stanoví. Podobně v Ugandě je malé dítě v tradičním rodinném prostředí středem láskyplné péče celé rodiny, především matky. Ta je nikdy neopouští, kojí je, kdykoli se toho dožaduje, nosí je stále na zádech, spí s ním. Mezi 12. a 15. měsícem určí datum odstavení. Tím se život dítěte radikálně změní: přestává být kojeno a okamžitě se má živit samo společně s ostatními z jedné mísy. Matka s ním netráví svůj čas, ale často je svěří do péče vzdálené babičky. Dítě zřídka navštěvuje a nedbá na jeho pláč, vysmívá se mu (Langmeier, Matějček, 1968, s. 190).
Všichni známe, jak je postupováno u kojence v naší kultuře, jaké jsou současné praktiky v péči o novorozence. Přesto se mohou výrazně lišit, i v rámci jedné kultury, názory a jejich uplatňování na kojení dítěte a péči o ně.
Každý jedinec je utvářen prostřednictvím prostředí, společnosti, podmínek, v jakých žije. Můžeme vzít v úvahu čtyři základní komponenty (Helus, 2008, s. 15-36):
1. Pobýváme mezi lidmi
a) Mezi lidmi jako jednotlivci
b) Jako součást sociální skupiny
c) V davu
2. Nacházíme se v určitých společensko-politických a ekonomických poměrech
3. Žijeme v určité kultuře
4. Ovlivňují nás média
Ad 1) Pobýváme mezi lidmi
a) Mezi lidmi jako jednotlivci
Obklopují nás lidé, bez kterých si neumíme život představit. Jsou to naši blízcí, členové naší užší i širší rodiny: rodiče, prarodiče, sourozenci, manželé, děti, vnoučata, přátelé. Dále nás obklopují lidé, s nimiž se potkáváme ve škole, na pracovišti, v oddíle, v klubu, atp. Tito lidé nám jsou oporou či hrozbou. Jsou nám sympatičtí nebo naopak antipatičtí. S těmito lidmi jsme ve vzájemných vztazích. V průběhu interakcí a komunikací se s nimi…
