2.11 Cizí jazyky u malých dětí - Dvojjazyčná výchova a dvojjazyčná
výuka
Mgr. Karin Marques
Dvojjazyčnost neboli bilingvismus je schopnost člověka mluvit a
komunikovat rovnocenně dvěma jazyky. Přirozeně vzniká dvojjazyčná výchova
tam, kde každý z rodičů mluví jinou mateřštinou. Dítě si osvojuje od narození
dva různé jazyky zároveň od svých rodičů. Hlavní podmínkou pro dobrý vývoj v
takovém prostředí je dodržení pravidla „jeden rodič – jeden jazyk“ („one
parent, one language“). Dítě si totiž identifikuje člověka s jazykem. Každý z
rodičů se na dítě obrací vždy jedním zvoleným jazykem, a to přesto, když dítě
odpovídá jazykem druhého rodiče nebo oba jazyky plete dohromady. Dvojjazyčná
výuka znamená, že dítě znalost druhého jazyka nabývá až při vstupu do školy, ať
už mateřské, či základní.
Trojjazyčná výchova bývá obvyklá v rodinách, kde každý z rodičů
mluví jinou mateřštinou, kterou ovšem partneři navzájem neovládají a mají mezi
sebou jiný dorozumívací jazyk, tedy třetí jazyk. Například znám rodinu, kde
maminka je Češka, mluví s dětmi česky, otec je Francouz, mluví s dětmi
francouzsky, ale rodiče spolu komunikují německy, protože jsou oba překladatelé
a tlumočníci německého jazyka a ten ovládají lépe než maminka francouzštinu
nebo tatínek češtinu. Děti tedy nejprve mluví rovnocenně francouzsky a česky,
ale po čase začínají rozumět i třetímu jazyku, který denně doma slyší od
rodičů, tedy němčině. Tu zpočátku vnímají pasivně (rozumí), ale časem ji začnou
i aktivně používat. Samozřejmě se zde dodržuje zásada, že nikdo jazyky nemíchá
dohromady a vůči jednotlivým členům rodiny vždy používá jeden zvolený
jazyk.
Znám několik případu českých rodin, kde se jeden z rodičů rozhodl
mluvit s dítětem od narození pouze anglicky. Jestliže se držíte pravidla, jeden
rodič – jeden jazyk, není to vůbec žádná újma, jak si někteří lidé myslí.
Naopak, dítě může získat docela slušný základ cizího jazyka. Mluvíme zde o úmyslném bilingvismu.
Tato volba mezi Čechy většinou vyvolává pobouření a negativní reakce,
ale v zahraničí není až tak neobvyklé, že rodiče nemluví s dětmi svojí
mateřštinou. Přistěhovalci často začali mluvit s dětmi jazykem nové země, aby
dětem usnadnili integraci v cizojazyčném prostředí. To je samozřejmě úplně
zbytečné, protože děti se cizí jazyk naučí velmi snadno (a to i v pozdějším
věku), jakmile žijí v cizojazyčném prostředí. Dítě již umí svojí mateřštinu a
příchodem do jiné země se začne učit druhý jazyk mimo jiné nástupem do školy
(viz dvojjazyčná výuka). Prostředí, ve kterém dítě žije, má jazykově
silnější vliv než jazykový vliv rodičů. Zpočátku sice převládá vliv rodičů,
tj. od narození do 3 až 4 let. Pak dítě přichází do dětského kolektivu a
postupně se odpoutává od rodičů. Pro dítě začne nabývat důležitosti jazyk
skupiny, do které se sociálně zařazuje. Není vůbec snadné naučit dítě dobře a
aktivně česky, žijete-li trvale v zahraničí. Přestože budete s dítětem a doma s
manželem pořád mluvit česky, jakmile začne dítě chodit do školy a jeho
vrstevníci vyváží vliv rodičů, velmi často přestane jazyk rodičů používat.
Začne rodičům odpovídat jazykem prostředí, např. anglicky. Lidská přirozenost
velí splynout s davem a neodlišovat se, a to se projevuje i v jazykové oblasti.
Školní dítě ještě více odrazuje, když ho občas…
